Kdo se v sobotu 27. 11. vypravil do kulturního domu ve Veselí nad Moravou nejen jako gratulant, ale i jako skromný divák, který si chtěl v začínajícím adventu naladit duši na správnou notu, nelitoval. Snad jen do chvíle, kdy to vypadalo, že se do naprosto vyprodaného sálu nedostane. Protože se pořadatelé snažili připravit sál nejen koncertně, ale i jako stolové zařízení s příjemným občerstvením, nebylo místa nazbyt. Ale i ve Veselí znovu a opět platilo, dobrých lidí se vždycky vejde. A organizátoři - město Veselí a Městské kulturní středisko - byli ke všem příchozím vlídní a všem nějaké to místečko - nakonec i ke stání - našli. A protože i účinkující seděli v sále a pozorovali a vychutnávali si taneční, pěvecké a hudební gratulace ostatních, posléze se v čase pro sebe určeném i oni vydali na scénu, a tu a tam se objevilo nějaké to místo k sezení. Nakonec se na všechny židle dostala.

Ale komu že se ve Veselí přálo? Je to zvláštní, když se to vedle sebe objeví na papíře "...zpívalo, tancovalo a hrálo se ve Veselí veselým Smutným". Manželé Vlasta a Jaroslav Smutných se na přelomu loňského a letošního roku vzácně a svorně dožili svých sedmdesátých narozenin. Na své společné životní pouti (jsou spolu bez dvou už padesát let) za sebou zanechali výraznou hudební rodinnou stopu v podobě talentovaných synů a vnoučat, kteří se mimo jiné jako rodinní vinšovníci objevili na scéně. A vedle poslání každé spořádané rodiny zasévali semínka široko kolem sebe. Téměř padesát let je vedle rodinných starostí v tom nejlepším smyslu slova provázela - a stále provází - i starost, či lépe řečeno starostlivost o tradice na Veselsku. Jaroslav Smutný je znám především jako muzikant, sběratel lidových písní, ale i vypravěč se svérázným humorem, paní Vlasta jako tanečnice a choreografka.

Možná je právě na tomto místě vhodné připomenout, že se od svého příchodu do Veselí v roce 1960 věnovali obnově a především rozvíjení folklorní činnosti ve městě, sbírali lidové písničky na Veselsku a v okolí a od místní pamětnice Marie Korvasové se naučili tehdy už zapomenutý tanec - veselskou sedlckou. Nevěnovali se jen práci souborové, ale smysl svého nadšení viděli i v obnově tradic a v pořádání a organizování některých výročních zvyků či besed s nimi spojených. Spolu sesbírali a zapsali na tři tisíce písniček nejen z Veselska, ale z Moravy vůbec, zapsali řadu písní z Čech i Slovenska. Kdo by tady dnes neznal "Písně z Veselska", "Svatební písně z Veselska" a další sešitky písniček?

V pořadu "Šeci sa ptajú, komu to hrajú..." se představily "jejich” tři generace veselských souboráků, bývalí a současní Radošovjáci, a s nimi výtečné dorůstající děti ze "Štěpničky", které dodnes pan Smutný doprovází na akordeon. Kdysi to byl právě on, kdo jako jediný představoval hudební - harmonikový doprovod "Radošova", ale brzy vychoval vlastní cimbálovou muziku, jejímž prvním primášem se stal Karel Lukeš, po něm Antonín Těthal, v 80. letech pak jejich syn, Aleš Smutný. Po jeho odchodu se před muziku postavil Radim Havlíček a dnes společně s uměleckým vedoucím a cimbalistou Petrem Světlíkem vytvářejí současnou hudební tvář "Radošova". I na tyto všechny "své děti” jsou Smutní patřičně pyšní.

Pořad byl příjemně koncipován a v sále snad nebylo těch, kteří by se v některých okamžicích nepřidali vlastním zpěvem k účinkujícím, nezavzpomínali na svá mladá léta v souborech, případně nezalitovali, že nejsou o něco mladší. Všichni s obdivem sledovali vstupy a výstupy muzikantů kolem Martina Hrbáče, Mirka Minkse se Zuzkou Lapčíkovou a mladou vynikající sólistkou Jiřinkou Mikloškovou, osobitou muziku Stanislava Gabriela mladšího s talentovanou Jitkou Šuranskou, se vzdělanými a nadanými muzikanty na jednotlivých postech, vynikající "Hudce z Kyjova", kterým primášoval, a k tomu ještě skvěle zpíval a vše příjemně okomentoval syn Aleš. Zajímavou podívanou přinesly hudební a taneční gratulace jednotlivých generací kolem Karla Lukeše, Antonína Těthala, Tomáše Duroně i Radima Havlíčka. Vedle veselských sedlckých, boršických sedlckých zazářily velmi zajímavě zpracované a současným souborem pěkně interpretované šotyšky. Své mistrovské komediální nadání předvedly ženy ze souboru "Spinek" z Vnorov v hříčce "Pradleny", které vtipně, nevtíravě a naprosto přirozeně rozehrály dialog několika generací nad pomyslnou hromadou špinavého prádla. Celý sál se upřímně bavil. Nelze opomenout ani mužský element - sbor z Kněždubu. V některých okamžicích se manželé Smutní, sedící s rodinnými příslušníky v předních řadách, až podivovali, v čem všem "mají prsty”. Parodie na zkúšku s imitátorem vedoucího Jaroslava Smutného utvrdila v tom, že má své dobře vychované pokračovatele, kteří od něj obkoukali úplně všechno.

Dalo by se ještě dále chválit. Pořad měl spád, vystřídala se v něm řada talentovaných, vzdělaných a výjimečných osobností. Je potěšitelné, jak někteří na své pouti životem brzy zrají. Závěr pořadu zpříjemnilo rodinné muzicírování, které opět potvrdilo sílu rodinného zázemí. Na pódiu se sešly tři generace Smutných v rolích zpěváků, houslistů, spíkrů,cimbalistů, klarinetistů. Všichni gratulanti bez velkých okázalostí předali milé slovní a další gratulace, které opět pan Smutný pohotově - způsobem sobě vlastním - patřičně okomentoval. Etnografka Danuše Adamcová, takém bývalá členka souboru "Radošov", za všechny zavinšovala tak, že sem tam se mezi stoly začaly z kabelek vytahovat i kapesníčky.

Všichni, kdo do kulturního domu ve Veselí přijeli nebo přišli, byli obohaceni příjemnými prožitky, setkáním s dobrými lidmi a rozcházeli se domů obveseleni. I na Smutných bylo veselí znát.

Manželé Smutných, díky za vaše úsilí,celoživotní práci a energii, kterou stále rozdáváte, poděkování pak patří všem účinkujícím za nevšední chvíle a rovněž všem pořadatelům ze strany města i kulturního domu, za nimiž stála Táňa Pálenská.

Do dalších let oslavencům hodně zdraví, všem přítomným účinkujícím pohodu, nápady a vlídné
publikum a divákům vždy hodnotné kulturní zážitky.