Trošku se rozednívá, hvězdy nad námi už nemají sílu a jas co před hodinou, někde za zády se pomalinku na obzoru polských rovin rozlévá něco modrošeděrůžového; jsme na cestě zpátky a mne napadá - odjížděli jsme na festival - a festival to nebyl; svátek jednoho města a jeho lidí, a my jejich hosty, ne placenými estrádními umělci; co na tom, že hostitelé netřesou plnými měšci a spoluhosté jsou "folkloráci" ještě východnější - když "servis" okolo je srdečně dokonalý a dokonale srdečný. A že diváci jsou jenom okolojdoucí - vždyť jen málokdo, se byť i jen na chvilku, nezastavil a nepohlédl na nás, Ukrajince nebo Bělorusy, prožívající společně s námi svá vystoupení v jaroslawských ulicích a náměstích, jimiž už přes tisíc let kráčí historie tohoto kupeckého místa na křižovatce Solné a Jantarové stezky, jimiž po staletí pulsoval evropský obchodní a společenský život a právě na řece San se setkával...

Červnové slunce pomalu vysouvá svoje stále sílící paprsky nad obzor, opírá se do vynořivších se kopců beskydských, a mne, místo abych uvažoval o tom, jak budu za chvíli uhánět do práce, napadá, že jsme díky "Polsku" často zase tahali za jeden špagát - a nejenom na "place", ale mnohokráte i mimo něj, že jsme možná vytvořili novou partu - sice větších rozměrů a rozličnějších struktur - nicméně docela dobře fungující i tam, kde to člověk ani nečeká...

Cestou zpátky mne tak napadá, že není špatné občas vyrazit na zájezdy, tak jako Grunik Ostravice loni počátkem léta na 7. festival slovanských folklorních souborů (Jarmark slowańskich zespolów folklorystycznych) v polské Jaroslawi.