REVUE HUDEBNÍCH NOSIČŮ - recenze:

Má panenko starodávná
Art Agency Weber
CD KNA 20142
české lidové písně
Zpívají: Tereza Klouzalová, Ludmila Pexová, Růžena Sršňová, Vojtěch Kouba, Jakub Sršeň, Karel Weber.
Malá česká muzika Jiřího Pospíšila
řídí Růžena Sršňová
Celkový čas: 50:24

Malá česká muzika Jiřího Pospíšila oslavila v minulém roce už čtvrt století své existence. Vznikla v roce 1982, kdy se skupina hudebníků souboru Chorea Bohemica odloučila od svého mateřského tělesa a pod vedením dnes již zemřelého Jířího Pospíšila se rozhodla jít svou vlastní cestou. Přes své osamostatnění však dále rozvíjela tvůrčí i formální postupy, které vůči lidové hudbě a poezii úspěšně razila právě Chorea Bohemica.

Výsledkem úspěšné práce Malé české muziky je vedle nesčetné řady vystoupení také už několik vydaných audionahrávek. Tou poslední je CD s názvem Má panenko starodávná. Soubor tentokrát sáhl do pokladnice folklórního bohatství jižních a jihozápadních Čech, proto tu vedle tradičních útvarů jako je sousedská, furiant nebo mazurka, ale také kramářská píseň, najdeme i typicky krajové formy - trávnici, mateník anebo pošumavskou podobu ländleru. Celkový výběr je velmi pestrý a zajímavý.

Hned vstupní, sborové číslo Husaři, husaři strhne svou živelností. Dále pak se nápaditě střídají nálady i rytmy. Škoda jen, že celá nahrávka nemá stejně vyhrocený konec jako začátek - chodská svatební Chmelíčku, chmeli vyznívá jaksi do ztracena (mj. také zásluhou hudební úpravy). Pokud jde o interpretaci, většina sólistů si zaslouží uznání za zjevný smysl pro specifičnosti stylu zpěvního podání v tomto regionu. Jako příklad uveďme například Ludmilu Pexovou v písni Já mám ptáčka v lese anebo až naturálně působící sólo Karla Webera Slyšte lidi, jehož syrovost je podpořena zvukem niněry. Ne všichni zpěváci však dovedou "prodat" obsah textu i jeho případnou vtipnost tak, jak se to daří ve více číslech Jakubu Sršňovi. Pěkně vycházejí také zpěvní dialogy (např. Skály se pukají, nebo titulní Má panenko starodávná) i sborové písně, zejména trávnice Hlásání žneček, zpívaná vlastně a cappella, jen za nápaditého doprovodu zvuku broušení. Pokud jde o podání samostatných instrumentálních čísel a pasáží, lze jen pochválit celé sedmičlenné obsazení, střídající většinou hned několik nástrojů a navíc namnoze zvládající i zpěv.

Zřejmě jediným sporným momentem nahrávky je hudební aranžmá, respektive jeho příliš rozmanitý stylový obsah. Sahá od dvou písní, které nezapřou, že jejich úpravy jsou dílem Jaroslava Krčka. Pokračuje zdařilými aranžemi členů souboru, Jana Vrkoče a Vojtěcha Kouby, kteří se ke Krčkovu vlivu zřetelně hlásí. Jejich protipólem pak je způsob, jakým přistoupila ke svým úpravám Růžena Sršňová. Jde o způsob velmi působivý, odvážně cítěný, který se však z celku poněkud vymyká. Jako by chtěl překročit tradiční metodu směrem k autorské variaci na lidový nápěv, od níž už je jenom krůček k samostatné kompozici, která by byla spíše jen "ohlasem" původní folklórní předlohy.