Věruška, Věrka nebo paní Šimková. Tak jsme ji všichni znali. Málokdo jí říkal Věra. Znělo by to tak nějak tvrdě. Věruška byla totiž osoba pro všechny milá, usměvavá, chápavá. Chtěla jsem napsat nějaký dlouhý článek, který by popsal její plodný život, ale nějak mi to nejde "do pera". Asi je to příliš brzy (zemřela 30.5.2007). Ale myslím, že i těch pár řádek osvětlí vzpomínku na velkého člověka a zároveň prostou a nenápadnou ženu.

Půjdu do nedaleké historie a snažím se vybavit si těch více než 20 let, které jsem prožila v její blízkosti, ať už přímé nebo jen přenesené. Věrku jsem poznala jako uměleckou vedoucí a choreografku souboru Ostravica, do kterého jsem přišla v roce 1985. Vždycky říkala, že tančit můžou všichni, i ti, kteří moc talentu nepobrali, ale tančí s chutí. Něco na tom je. Vždycky pracovala s lidmi v souboru jako s individualitami, s jejich osobními charaktery a schopnostmi a nechávala jim vlastní prostor. Přestože mnohé z jejich způsobů práce jsou již dnes přežity a některé nahrazeny současnými "metodam"i uměleckého tvoření na jevišti, Věrčiny choreografie jsou nadčasové. Vytvořila souboru základní repertoár, se kterým lze stále vystupovat a který je stále "aktuální".

Věrka - vypravěčka - byla bezkonkurenční. Každý krok, tanec nebo písničku dovedla doprovodit poutavým slovem o historii, kde ho zapsala, viděla nebo našla, spojení něčeho neuchopitelného s konkrétním místem či osobou. To bylo třeba na zkoušce. Ale pokud jste přišli na návštěvu s představou například půlhodinového posezení, tak jste téměř jistě odcházeli po dvou i více hodinách s hlavou plnou Věrčiných úžasných zážitků, vzpomínek nebo myšlenek a názorů. V čerstvé paměti máme všichni zúčastnění soustředění v květnu 2005, které proběhlo v krásné přírodě na Starých Hamrech. Věrka i ve svém věku s čaganem v ruce běhala po kopcích jako za mlada, pamatovala si různé cestičky a chaloupky a na každém místě nám vyprávěla nějaký zajímavý příběh - kdo tam bydlel, co třeba slyšela v které chalupě zpívat nebo tancovat. Vůbec nevadilo, že na některých místech nebyla třeba 50 let - vybavovala si vše jako by to bylo včera.

Jako člověk byla Věrka takovou tou hodnou babičkou, nejen pro svoji rodinu, kterou milovala, ale taky pro nás. Vždyť ona s námi prožívala naše lásky, svatby i rozvody, výchovu dětí, změny zaměstnání, vše to dobré i zlé. Pro každého zlobivce měla vlídné slovo, ale kdo si zasloužil, tomu dala za vyučenou jasně a rázně.

Obdivuji ji mimo jiné za to, jak se dokázala po letech vrátit do souboru, kde byli lidé o několik generací mladší než ona. Překonala spoustu svých věkem neměnných stereotypů a dokázala se přizpůsobit, přesto neztratila svoji osobní a uměleckou hrdost.

I když už rok nebyla v souboru a my jdeme dále, bude mně i ostatním, kteří byli s ní těmi společnými lety vnitřně spojeni, moc chybět. Měli jsme takovou pomyslnou jistotu, že tady je, že nás sleduje a kdykoliv za ní můžeme zajet do Bašky nebo jen zavolat. A teď už tady není. Ale nechci končit smutně. Věrka by to nechtěla. Musím jen zopakovat, že jdeme dále a Věruška v duchu s námi.

A smutné zprávy nekončí, 1. července tragicky zahynul vynikající fotograf, vzácný člověk, kamarád, přítel František Řezníček!