Za mého mládí se hodně zpívalo - při táboráku skautů, i v rodině. Moje babička pocházela z rodu věhlasných zpěváků Kajšů z Ubla u Vizovic, a kdo ví, zda jsem od ní nějaký ten gen nepodědila. Vzpomínám, že valašské tance s námi nacvičoval strýček Kulišťák v sokolském dorostu.

V patnácti jsem začala chodit do "Valašského krúžku", který se právě v Rožnově zakládal (dnes je to místní soubor Radhošť), a to jsem už uměla desítky valašských písní a tanců. Tak začal můj život s folklorem.

"Vyzpívala" jsem si v něm i svého manžela, se kterým pospolu procházíme bájným světem folkloru už skoro šedesát let.

Ve vzpomínkách se mi vynořuje první nahrávka v rozhlase, tehdy ještě s přímým vysíláním. To bylo v roce 1949. Na mysl přijdou první ročníky Strážnice, první vystoupení v televizi v roce 1955, všechna moje taneční pásma pro soubory "Radhošť" a "Javořina". Připomínám si brněnské údobí s "Valašským kroužkem" a "BROLNem", dvacet let ve Valašském muzeu v přírodě v roli dramaturga Národopisného léta a především hodně, hodně zpívání! Bylo to více než třicet let v rožnovském ženském sboru "Polajka", a jak už to bývá, skoro každý rok výjezd někam do světa...

Lidové písně a tance, to byla nejen moje práce, ale i velká radost. Ráda jsem ji sdílela s velkou folklorní rodinou, do které naštěstí patří i moje dcera a moje vnučky. Kdybych mohla začít znovu, vydala bych se stejnou cestou.