František Klauda
* 2. ledna 1877 v Rožnově pod Radhoštěm
+ květen 1941
Rožnovský rodák, lékárník a především mecenáš muzea

Návrat muzejního mecenáše
Na podzim roku 2001 rozhojnila skulptury na Valašském slavíně socha Plačící dívky od akademického sochaře Miloše Bublíka, která slouží jako náhrobek Ph.Mr. Františka Klaudy, rožnovského rodáka, lékárníka a především mecenáše muzea. Uložení jeho ostatků po bok významných osobností kulturního a společenského života Valašska je jistě oprávněné, i když až doposud byla tato vskutku renesanční osobnost poměrně opomíjena.

František Klauda se narodil 2. ledna 1877 v Rožnově pod Radhoštěm v rodině c. k. berního úředníka Františka Klaudy a jeho manželky Barbory. S městem Rožnovem byl spjat i prostřednictvím rodiny z matčiny strany, jeho děd Emanuel Mucha zde vlastnil velkou zemědělskou usedlost. V roce 1888 nastoupil na Palackého gymnasium ve Valašském Meziříčí. Dalšího vzdělání dosáhl v druhé polovině 90. let na Karlo-Ferdinandově universitě v Praze studiem farmacie. Magistrem pharmacie se stal 23. července 1900. Po vystudování působil jako lékárník např. v Praze či podkrkonošské Úpici. Za I. světové války jej povolala císařská armáda ke službě ve vojenské lékárně v hodnosti nadporučíka. Po vzniku samostatné republiky setrval v řadách československé armády ještě dalších několik měsíců.

V závěru roku 1920 se stal správcem zemské lékárny v Opavě, posléze přednostou zemské režijní lékárny v Praze, kde setrval od počátku 20. let až do roku 1936.
Jednou z celoživotních velkých zálib F. Klaudy bylo cestování. Již za studentských let se vydal na Světovou výstavu do Paříže (1900) a v průběhu prvních třech desetiletí 20. století absolvovat cesty a delší pobyty v Polsku, Itálii, Francii, Jugoslávii, Rakousku, Maďarsku, Německu. Na neodeslané pohlednici z Korčuly melancholicky vzpomíná na již v minulosti navštívená místa:

Jako tenkrát, tak i dnes
langustu máme - delikates
a s Mutimírkem v Hotelu dela Ville
si na vše vzpomínáme velmi mile.

O žel, kde jsou ty přenádherné časy,
kdy jsem měl ještě všecky vlasy,
kdy na Monte Vipera jsem mlsal rudé maliny,
o žel - dnes mám jen vzpomínky a šediny

Po předčasném odchodu do pense pro nemalé zdravotní problémy se natrvalo usadil ve svém rodném městě a pronajal si byt ve vilce v Čechově ulici.

I přes odloučení se i nadále věnoval sběratelství (svědčí o tom řada dopisů obchodníkům a starožitníkům v Praze a Brně) i makléřům na pražské burze. Díky zisku ze spekulací s cennými papíry mohl i za svého rožnovského pobytu pokračovat v budování svých rozmanitých sbírek.

V závěru 30. let také navázal užší kontakty s musejním spolkem, stejně jako se sourozenci Jaroňkovými (bydlel v protějším domě). Tyto styky se promítly i do sestavení závěti, podle níž se stal hlavním dědicem právě Valašský musejní a národopisný spolek - vč. hodnotných sbírek (vedle uměleckých předmětů obsahovaly suvenýry z jeho cest, staré zbraně, nábytek i výrobky uměleckých řemesel).

Paradoxně mu bylo v den ztráty československé samostatnosti - 15. března 1939 uděleno čestné členství spolku "...vzavši na vědomí Váš velký zájem o činnost Valašského musejního a národopisného spolku ... jakož i, že ve vážné chvíli svého života projevil jste tento zájem ještě účinněji ve své závěti."

František Klauda zemřel v květnu 1941, po rozloučení v parku v Hájnici byl pochován na rožnovském hřbitově. Musejní spolek nechal ještě v průběhu války zhotovit důstojný náhrobek v podobě pískovcové plastiky truchlící dívky ve valašském kroji. Jeho autorem byl profesor odborné dřevařské školy ve Valašském Meziříčí Miloš Bublík.
Šest desítek let tato umělecky hodnotná skulptura zdobila tzv. starý městský hřbitov.

Koncem září 2001 ovšem byla převezena do Valašského muzea, usazena na Valašský slavín a počátkem léta 2002 prodělala i důkladnou konzervaci.

Přenesením ostatků Františka Klaudy na Valašský slavín tak vzdalo Valašské muzeum v přírodě (jež se hrdě hlásí k odkazu Musejního a národopisného spolku) důstojný hold mecenáši, kteří se již dnes nerodí. Cenné sbírky z Klaudovy pozůstalosti byly poprvé veřejnosti zpřístupněny v poválečném období a dodnes jsou hodnotnou součástí muzejních sbírkových fondů.

Mgr. Daniel Drápala

DALŠÍ INFORMACE: http://www.vmp.cz