Smrtná neděla, kdes klíče skovala
Zpráva o výročním zvyku na severní Hané
Smrtná neděla, kdes klíče skovala,
dala sem je dala, svatymu Jiří,
abe rychlo vstával
a zem odmekával.
Krásná píseň zněla v neděli dopoledne 13. března 2005 parčíkem u Kulturního domu v Postřelmově. Dívky folklorního souboru "Markovička" a "Markovice" zdobily slaměnou pannu, které se v tomto kraji říká Mařena. Sluníčko bylo schováno za hustými mraky, které občas spustily spršku mokrého sněhu.
Ať nám tráva roste,
tráva zelená, fialamodrá
růža červená,
ať nám rostó kvítka
na věnečke dívkám,
hlavně nám, hlavně nám,
potřelmovským panenkám.
Když bylo zdobení dokončeno, vydal se průvod dívek zvolna na cestu k řece Moravě. Jako každý rok i letos dívky doprovázely nejen děti z Postřelmova, které nejsou členy dětského souboru a o tuto akci projevují zájem, ale i hoši "Markovičky" a "Markovice" a rodiče dětí.
K Moravě od Kulturního domu to není sice daleko, přesto zima se vtírala do rukávů, za krk, štípala do tváří. Průvod ale neohroženě pokračoval na své cestě, jen písničky nějak zamrzaly na rtech. Směřoval k mostu přes řeku Moravu jen kousek za vesnicí. Dívky tam utvořily dvě velká kola kolem Mařeny, začaly se s ní loučit. Kola byla symbolem slunce, po kterém již každý toužil. Děti ještě našeptaly do panny všechno to, co si přály, aby s sebou odnesla a již se vše připravovalo k hození Mařeny do řeky. V tom ale začalo silně foukat a sněžit. Paní Zima ještě z posledních sil ukazovala svou moc, stále se ještě nechtěla vzdát své vlády. Dívky přesto došly se zpěvem a s Mařenou až k zábradlí mostu.
Deme s Mařenó, pěkně strojenó,
donesem jo k Moravě, hodíme tam po hlavě,
smrt, smrt okrotná, keselica nechotná,
keselico sníme, a smrt otopíme!
V tom Mařena přelétla zábradlí a z velké výšky směřovala po hlavě do proudu řeky. A že byla v letošním roce opravdu velká zima, nechaly ji dívky oblečenou tak, jak ji k řece přinesly. Ještě dlouho všichni stáli a dívali se, jak odplouvá. Věřili, že odnáší sebou zimu a s ní všechno zlo, co se během zimy ve vesnici usídlilo.
V tom, jako zázrakem přestalo foukat a sněžit. Hoši z "Markovice" pak na břehu řeky uřízli pěknou košatou větvičku, ale bohužel ještě bez známek života.
Jen nerada předává Paní Zima vládu nad krajinou.
Usměvaví Vesna se však hlásí o svá práva
a první jarní paprsky slunce - dosud jen nesměle,
se jak zlaté nitky k zemi vinou.
Větvička se pomalu měnila v krásný, pentličkama nazdobený májíček. Každý, kdo přivazoval stužku si něco v duchu přál a věřil, že se mu toto přání dozajista splní.
Sluníčko bylo zvědavé co se tam dole děje. Poodhrnulo mraky aby dobře vidělo a s radostí se přímo rozesmálo. Průvod se zvesela za zpěvu lidových písniček vracel do vesnice.
Otvíréte všecke bráne, jaro ož de za nama,
travička se zazelená, větr fóká lokama.
Ož se zema rozlóčala, ož jo nechcem v dědině,
otvíréte všecke bráne, jaro přišlo v hodině.
Sluníčko stále více a více odhánělo opravdu mraky a než-li se průvod v čele s krásně nazdobeným májíčkem vrátil ke kulturnímu domu, usmívalo se na všechny plnými ústy.
Nebylo žádných pochyb, "Markovička", "Markovice" a všichni, kteří se této akce zúčastnili, přinesli do vesnice
jaro. Májíček pak hoši umístili před kulturní dům vysoko na vlajkovém stožáru.
Od tohoto okamžiku se v Postřelmově opravdu usadilo jaro! Rozkvetly sněženky, bledule, petrklíče, krokusy, lidé vyběhli do zahrádek a s úsměvem se pustili do jarních prací.
Libuše Drtilová

DALŠÍ INFORMACE: http://www.fos.cz