Geologické zajímavosti osa Nový Jičín - Hostašovice

Palackého naučná vlastivědná stezka z Nového Jičína do Hostašovic nás zavádí do geologicky zajímavé okrajové části Vnějších Západních Karpat, do oblasti Štramberské vrchoviny sousedící s Příborskou pahorkatinou a Moravskoslezskými Beskydami. Území leží na styku dvou základních geologických a geomorfologických celků České republiky, prvohorního Českého masivu a druhohorních až třetihorních Západních Karpat. Na styku obou celků leží příkopová propadlina Moravské brány, kterou vyplňují mladotřetihorní (miocenní - spodnobadenské) uloženiny, představující součást tzv. karpatské předhlubně.

Celé toto území má velmi složitou geologickou stavbu. Při mladotřetihorním vrásnění byla okrajová podslezská jednotka (horniny svrchní křídy a starších třetihor) Vnějších (někdy též flyšových) Západních Karpat přesunuta na vzdálenost nejméně několik desítek kilometrů přes Český masiv a karpatské předhlubně. Na ně se nasunula slezská jednota (svrchní jura až starší třetihory). Obě tyto jednotky dříve ležely v okrajových částech druhohorního a třetihorního oceánu Tethys několik stovek kilometrů od míst svého dnešního výskytu.

Celé území vymodelovaly ve starších čtvrtohorách do dnešní podoby jižní výběžky kontinentálního skandinávského ledovce, který zasáhl hluboko do oderské části Moravské brány (nejjižnější výskyty jsou zachovány v železničním zářezu u obce Dub). Vývoj krajiny velmi ovlivnilo suché chladné klima, které bylo vázáno na ledové doby, podobně jako i teplá vlhká období spojená s odtáváním a ústupem ledovců. Dnešní tvář krajina modelovaly též často rozsáhlé svahové pohyby.

Vlastní trasa naučné vlastivědné stezky vede územím budovaným spodnokřídovými uloženinami a vyvřelinami slezské jednotky. Její pevnější horniny, odolné proti erozi, tvoří vrcholky Štramberské vrchoviny a Příborské pahorkatiny, ve které, až na výjimky, však převládají měkčí horniny (jíl, slíny) podslezské jednotky. Na jihu území omezují pevné svrchnokřídové pískovce s jílovci, které skládají Moravskoslezské Beskydy.

Podle rekonstrukce, horniny slezské jednoty se v nejvyšší juře a spodní křídě usazovaly v několik desítek až stovek kilometrů širokém, značně protaženém klesajícím příkopu,který omezovaly příkré, hluboce založené zlomy. Oba svahy příkopu lemovaly vyvýšeniny, tzv. kordillery, ze kterých pochází materiál úlomkovitých hornin.

Z dnešního hlediska severozápadní okraj příkopu lemovala tzv. bašská kordillera, jihovýchodní okraj tzv. slezská kordillera. Při úpatí kordiller vznikaly někdy rozsáhlé podmořské náplavové kužely s velkou mocností usazených hornin. jejich příklady nalezneme ve výchozech jak v Příborské pahorkatině (např. hradní příkop hradu Starý Jičín), tak ve Štramberské vrchovině (kopec Svinec) a především v Moravskoslezských Beskydech. Severní část slezské jednotky řadíme k tzv. bašskému vývoji. V něm vede převážná část naučné vlastivědné stezky. Jižní část slezské jednotky, především území Moravskoslezských Beskyd, patří tzv. godulskému vývoji.

Hluboké zlomy, které příkop omezovaly, tvořily přívodní cesty pro spodnokřídové vyvřeliny těšínitové asociace. Jedno z významných center tohoto vulkanismu se nacházelo v dnešním okolí Kojetína a Straníku. Skládá se z mineralogicky a chemicky pestrého spektra vyvřelých hornin, které se vyskytují v podobě pravých nebo ložních žil, lávových výlevů, sopečných aglomerátů a nesouvislých vyvrženin sopečných (zastavení 10, 12, 13). Tyto vyvřelé horniny jsou pro slezskou jednotku velmi typické a vyskytují se v ní ve více než 100 km dlouhém pásu z východního okolí Hranic na Moravě přes Frýdek-Místek a Český Těšín až do Polska k Bialsku-Biale - uzavírá úvodní stať o geologických poměrech území pan dr. Mojmír Eliáš.

Na Naučné vlastivědné stezce Františka Palackého však najdou řadu informací i ti návštěvníci, které geologická věda nedokáže bezprostředně oslovit.

Věříme, že pro většinu z vás bude návštěva kraje příjemným zážitkem, pro který se budete k tomuto líbeznému koutu naší země trvale vracet.