Založení objektu dnešní koncertní síně spadá do samotných počátků Krnova, který získává městská práva za krále Přemysla II. kolem poloviny 13. století.
Ke svému životu potřebuje město nejen rozvoj řemesel a obchodu, ale také některé nové instituce. Mezi ně náležely i špitály, což byly domy pro staré a nemocné měšťany. Zakládací listinu ke krnovskému špitálu neznáme, předpokládá se však, že vznikl kolem roku 1280, patrně ještě za panování Přemysla Otakara II. Po stránce fyzické i duchovní pečovali o jeho obyvatele členové řádu německých rytířů, což bylo tehdy obvyklé, stejně jako zasvěcení špitálního kostela svatému Duchu. Nejstarší písemné údaje o této instituci pocházejí z let 1386 a 1403 a mají hospodářský charakter.
Počátkem 15. století byl z popudu moravského markrabího Jošta původní malý, čtvercový kostel, orientovaný na východ - z něhož lze vidět ve výchdoní stěně vítězný oblouk - zvětšen a jeho osa otočena jižním směrem. Na místě starého presbytáře byl postaven dvoupatrový špitál. Gotická žebra v novém presbytáři ze sopečného tufu byla pravděpodobně přenesena z původního kostela. V kostelní lodi je klenba zvýrazněna červeně pálenou terakotou. Heraldická znamení vedle vítězného oblouku svědčí o tom, že donátory byli krnovští měšťané. Torzo malby ve starším vítězném oblouku pochází už ze 14. století a další zlomek v presbytáři z počátku 15. století.
Kolem poloviny 15. století byl kostel vyzdoben velmi hodnotnou a rozsáhlou uměleckou malbou, na níž ve 27 obrazech předvedl neznámý malíř biblické události. (Mistr krnovských maleb podle některých indicií pocházel z Kolína nad Rýnem a přišel k nám asi přes Vídeň.) Jednotlivé obrazy jsou řazeny do pásů a jejich rozměry odpovídají významu zobrazeného tématu. Jsou rámovány bordurou zdobenou dubovým listovím a puncovými rozetami - vše působí jako tapisérie.
Stojíme-li čelem k varhanám, pak po naší levé straně jsou v 6 obrazech ze strarého zákona zobrazeny události ze života Abraháma a velekněze a krále Melchisedecha - Předávání desátku, Seslání many a Oběť syna Izáka. Dalších 6 obrazů před vítězným obloukem směrem k oltáři zobrazuje Zvěstování, Navštívení, Narození Páně a Útěk do Egypta. Ve spodní řadě je ve výjevu Poslední večeře zobrazen Ježíš v několika situacích. Vlevo žehná apoštolům, dále je zpodoben uprostřed obrazu a vpravo je obřad mytí nohou Ježíšem. V presbytáři je ještě obraz Bičování Krista.
Po pravé ruce na západní stěně vidíme uprostřed Gesemanskou zahradu s modlícím se Kristem, Zajetí Krista a Zapření Petrem, který je znázorněn symbolicky jako kohout. Pod touto řadou následuje Nesení kříže a příprava jámy pro kříž na Golgotě. Blízko balkonu stojí Kristus u dymníku a jediný obraz bez rámování pohrdá oběšeným zrádcem Jidášem. V dolním pásu západní stěny je hodně poškozené Klanění tří králů s byzantizujícím podáním Marie s dítětem na klíně.
Vlevo od vítězného oblouku nese stěna Korunování Krista trním, vpravo na červeném pozadí jsou světice Alžběta, Barbora, Kateřina a Voršila, uctívané často v okolí Kolína nad Rýnem.
Nejvýznamnější výjevy umístil umělec na nejvíce osvětlenou východní stěnu. Blíže k varhanám je ukřižování Krista s Marií, Janem a Magdalénou, objímající patu kříže. V horních rozích jsou motivy slunce a měsíce. Vlevo od něj je nejbohatší kompozice celého souboru - Poslední soud. Zde lze vystopovat tradice severoněmecké a porýnské oblasti. Kristus jako soudce s mečem a lilií sedí na duze. Uprostřed obrazu se přimlouvá Marie a Jan Křtitel. Vpravo a vlevo troubí andělé. Duhovou branou prochází ve světlých rubáších ti, kteří již byli souzeni. Kráčí doleva k nebeské bráně s vítajícím Petrem a doprava kolem pitoreskních figurek do pekelné tlamy Leviathana. Zavržení se tváří odevzdaně, nevzbuzují hrůzu, neboť autor nechtěl trpící strašit, ale smířit je s osudem.
Vstupní stěna kostela je nad balkonem vyzdobena závěrečnými dvěma výjevy. Zmrtvýchvstání a Sestup Krista do předpeklí.
V 16. století, za protestantských Hohenzollernů, byl kostel používán jako hospoda a sýpka. Dvojí stropy poškodily malby, o čemž svědčí vodorovné světlé pruhy. Aby umělecká autenticita díla zůstala nenarušena, nesměli restaurátoři přistoupit k takovým rekonstrukcím, které by sice výjevy doplnily a scelily, avšak zároveň by snížily původní účin díla.
V polovině 17. století získal kostel novou průčelní fasádu, štít a v lodi dvě barokní okna. Střecha byla osazena věžičkou. Koncem 19. století přestal být kostel jakkoli využíván a byl prohlášen za zchátralý. Počátkem 20. století byl uzavřen a prováděly se zde jen příležitostně nezbytné opravy.
Špitální dům, v 16. století přestavěný v renesančním stylu, mezitím značně zchátral. Ve druhé polovině 18. století byl proto vedle kostela podle plánů krnovského stavitele Michala Clementa vybudován nový, tentokrát barokní špitál. Jeho základní kámen lze spatřit na fasádě budovy s latinským textem a datem 10. července 1773.
Po záchranných pracích a rekonstrukci gotického kostela svatého Ducha a barokního špitálu vznikla Koncertní síň města Krnova a jako kulturní památka I. kategorie byla předána v listopadu 1988 veřejnosti. Víceúčelový prostor je vybaven vysoce kvalitními varhanami krnovské firmy Rieger-Kloss Varhany a mistrovským klavírem značky Petrof. Lustr vyzdobil závod v Kamenickém Šenově. K dispozici jsou prostory pro umělce, bufet, šatny, foyer, klubovna. Vstupní prostor je vyzdoben plastikou akademického sochře Olbrama Zoubka a Helfertovým obrazem Hercegovská žena z roku 1895, zapůjčeným z městského muzea.
Povodeň v roce 1997 se dotkla i koncertní síně. Vnitřní prostory byly zatopeny, zničen byl celý interiér přízemí. Díky úsilí města se během tří let podařilo vzniklé škody odstranit. Současně s novou úpravou prostorů - změna způsobu vytápění, nové vybavení - byl realizován také nápad dr. Mezerové - zpřístupnit veřejnosti vybrané muzejní předměty, léta uložené bez užitku v depozitáři. Na stěnách v 1. patře lze zhlédnout obrazy starých mistrů, skleněné vitríny nabízejí ukázky drobných předmětů ze skla, cínu a dřeva. K nejvzácnějším exponátům patří plastiky - Pieta ze 16. století a Trpící Kristus z období kolem roku 1500.

(podle materiálu dr. L. Dědkové, dr. M. Košútka a Vl. Bluchy)